Nedávejte sirky pyromanům

Новая Газета |

Erdogan odjel z Paříže bez pevného ruského stisku ruky. Řeč prezidenta Putina před Federálním shromážděním nenechala na pochybách, že jen rajčaty se kauza neodbyde. Mince rusko-tureckého konfliktu ustrnula ve vzduchu, a zatím není jasné, jak dopadne: „orel“ – lokální vojenský konflikt v duchu 19. století, nebo „panna“ – jakás takás poziční miniválka v podobě z 20. století. Teoreticky jsou možné dva scénáře, jak  vyjít ze současné krize v rusko-tureckých vztazích: přes mír „skrze zuby“ a přes válku podle principu „zub za zub“.  Rusko žije v očekávání nového vydání rusko-tureckých válek (i když zatím informačních, ale hlavně, aby se to nezvrtlo na způsob války rusko-japonské),

Téma „Turecko“ úplně vytěsnilo z Putinovy řeči Ukrajinu. Ale Istambul není sladší než Kyjev . Rusko znovu musí vybírat mezi „špatným“ a „velmi špatným“ scénářem.

Svět „skrzezuby“

Podle tohoto scénáře může Rusko ztratit tvář, ale zachovat si vcelku jiné, na údery osudu citlivější  části těla. V tomhle případě po určité přestávce PR-puchýř antiturecké (z ruské strany) a antiruské ( z turecké strany) propagandistické kampaně začne řízeně splaskávat (asi tak jako při řízeném přechodu od „projektu Novorossija“ k „autonomii v rámci Ukrajiny“).

Pozornost (ruské) společnosti nemůže být dlouho soustředěna na některou konkrétní tragédii, protože tu tragédie následují jedna za druhou. Za několik měsíců zcela jistě musí nastat zase cosi, co na sebe přitáhne pozornost společnosti . Tomu je nakonec možné i pomoci, znovu například vytvořit  napětí v „DNR-LNR“ – tím spíš, že pro tohle není potřeba nijak zvlášť velkého úsilí. Na tomto základě lídři Ruska a Turecka nakonec najdou způsob jak se domluvit a udělají řadu vzájemných ústupků: Turecko se například v ekonomickém rámci posune a přijme ruský přístup k tvorbě ceny plynu a Rusko neformálně slíbí zmenšit intenzitu bombardování v příhraničních oblastech Sýrie sousedících s Tureckem tím, že oznámí, koho považuje nikoliv za spojence, ale za protivníka IS.

Celkem tahle varianta dnes všem vyhovuje – a zvláště Evropě, která se velmi chce domluvit s Ruskem, při zachování znepokojeného (z důvodu Ukrajiny) výrazu tváře. Evropská unie by v principu mohla souhlasit s Putinem v tom, že sestřelené letadlo – to je bodnutí nožem do zad mírotvorné politiky Kremlu.

Válkazubzazub“

Při druhém scénáři si Rusko zachová tvář, ale při tom si sedne na hořící zápalnou šňůru plnohodnotné války daleko od svých hranic.  Existuje podezření, že část ruských vojenských a politických elit se přiklání k „nulové variantě“, předpokládající rovnocenou výměnu sestřelených letadel. Předpokládá se, že rozhovory poběží živěji, pokud se obě strany dostanou do podobného postavení,  – tehdy bude možné Erdoganu stisknout bez problémů najednou obě ruce. Problém však spočívá v tom, že je zcela nemožné předpovědět, jak se v tomhle případě zachovají ruce Erdogana – mohou se roztáhnout do objetí, ale také se mohou stisknout v pěsti. Takže pokud Moskva přijme tento scénář, zahraje si „ruskou ruletu“.

Hra na zájmy

Pravděpodobnost toho, že Turecko zareaguje na „výměn úderů“ neadekvátně, je dnes velmi velká – prakticky 50 na 50. Problém je v tom, že konflikt mezi Tureckem a Ruskem má existenční charakter. Země nejsou ani tak rozděleny kvůli ambicím svých lídrů (o čemž se dnes hodně píše), jako spíš svými zájmy, což je podstatně vážnější. Ambice je možno i smířit, ale před zájmy se nedá schovat. Tak nebo tak, dříve nebo později se nutně projeví a podřídí si politickou logiku, přičemž převálcují a polámají všechny plány a úmysly.  Zdá se, že zejména tohle můžeme nyní pozorovat v rusko-tureckých vztazích.

Pro Turecko je Sýrie Ukrajinou místního významu. Latakia je pro Turecko – obdoba „Novorossiji“ a Asad je pro tureckého prezidenta horší než Porošenko pro Putina. Stejně jako Putin i Erdogan bojuje s revolucí, ale nikoliv s „oranžovou“, ale se „zelenou“. Aby přežil, musí se zabývat exportem kontrarevoluce. Exportuje ji do Latakie stejnými humanitárními konvoji, které jsou tak dobře známy nejen obyvatelům Donbasu. Při zachraňování „vojína Asada“ ruské letouny bombardují tyhle konvoje i ty, komu je tento „zcela mírový“ náklad určen. Proto si Erdogan v téhle zóně prostě nemůže dovolit zakrývat oči před ruskou přítomností.

Ale ani Kreml nepřišel do Latakie bojovat dobrovolně. Už čtvrtý rok za sebou ustupuje z Bolotného náměstí. Po mezizastávce v „Novorosiji“, kde se neudržel, vydal se ještě dále na Jih. Odejít z Latakie si Kreml nemůže dovolit: v pozadí je Donbas. V Sýrii ruská armáda plní historickou misi, snaží se vyrovnat světovou „rovnováhu sil“, která se podle názoru Mosky vychýlila  po pádu Berlínské zdi. Rusko v Sýrii Turecko přímo nevidí, vnímá ho jen jako „bílý šum“ v globální „velké hře“.  A mezi tím Turecko má své osobní důvody proč nemít Rusko v lásce, ani tak historické jako aktuální politické.

Obě strany jsou svázány svou minulostí a nemají volnost manévrování.

Tohle vůbec není ta válka

Obě strany jednaly jistě a vědomě. Rusové cíleně bombardovali turkmeny, aby zajistili bezpečnost Asadovu režimu a Turci také cílevědomě napadli letadlo, aby vymezili hranice ruského vměšování do konfliktu. Tím, že na sebe Rusko vzalo misi na obranu Šiítů Blízkého Východu, chová se stejně jako před 150 lety, kdy vedlo misi na ochranu balkánských Slovanů. Tehdy tím započala série rusko-tureckých válek, které celkem pro Rusko dopadly dobře ( i když Západ Rusku nedovolil v plné míře využít své vojenské vítězství). Vzpomínky na tyhle války ve společnosti vyvolávají některé iluze a očekávání. Jednak se z nové rusko-turecké války může vyklubat obdoba války rusko-japonské, může se také stát nejen vážnou zkouškou pro ruskou armádu, ale i pro společenské a státní zřízení Ruska. V Rusku dnes panují ty samé hurápatriotistické nálady, které se daly pozorovat před 100 lety těsně před Rusko-japonskou válkou.

Jestli se Turci rozhodnou hrát vabank, potom se ruská vojenská základna v Sýrii může změnit na Port-Arthur 21. století. Lokální vojenská převaha Turecka je natolik velká, že je ruský expediční sbor včetně námořní skupiny fakticky ztracen. Totální útok na Turecko s ohledem na jeho členství v NATO a s ohledem na to, že jsou na jeho území i atomové zbraně,  představuje krajně nepravděpodobné řešení. V téhle situaci Rusku pravděpodobně hrozí zažít hanbu vojenské porážky.

Je známo, že porážky působí na vědomí národa daleko silněji než vítězství . Proto bude mít eskalace vojenkého konfliktu s Tureckem nejspíše silný revoluční vliv na ruskou společnost. Poté se politický kruh uzavře: útěk od revoluce bude zakončen revolučním úprkem.

Zatím je to jeden z možných nechtěných scénářů, kterého je možno se pokusit rozumně a opatrně vyvarovat. Mírové zakončení „tureckého gambitu“ je v zájmu všech, kteří chtějí žít: Rusů i Evropanů, Evroasijců i občanů Západu, obhájců režimu i vzteklých opozičníků. Problém však je právě v tom, že se zatím žádná rozumnost a opatrnost nedá pozorovat. Sirky dali pyromanům, kteří si smyslně hrají s ohněm, – zůstává jen naděje, že pud sebezáchovy vládnoucí elity nebyl úplně zničen informačně-analytickými pořady ruské státní televize.

 

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Politika se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s