Turecko – Erdoganův puč

Není to jednoduché s uprchlíky, imigranty a islámem. Mnohé o tom, co blízký svět ovlivňuje napsal Ivan Jakovina v článku pro Novoje Vremja.

„Dar z nebes“. Převrat v Turecku skončil úplným úspěchem.

image002

Recep Tayyip Erdogan slaví vítězství nad rebely v Istanbulu 18. července 2016

Pučisté pomohli Erdoganovi uskutečnit sen a stát se diktátorem – sultánem Turecka

Vojenský převrat v Turecku se stal nejzáhadnější událostí tohoto roku. Nepochopitelné je v něm téměř všechno. Kdo byl jeho vůdcem? Jaké cíle měl(i)? Proč byl puč tak nehorázně připraven a nedůrazně uskutečněn? Nejvíce podivným aspektem celé téhle historie se stala reakce na události ze strany vedení země. Vyhození z práce desítek tisíc státních zaměstnanců, včetně učitelů, jako reakce na ubohý pokus o vojenský převrat zdánlivě nemá žádnou logiku.

21. července se však stala událost, která vše rozestavila na svá místa. Chybějícím kouskem puzzle se stalo vyhlášení výjimečného stavu v Turecku, pozastavení platnosti Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a faktické zrušení dělby moci. Nyní je možno s důvěrou říci: státní převrat v Turecku nebyl poražen, ale skvěle se povedl. Neúspěchem skončil pokus armády zachránit demokracii a světský charakter státu, který byl proveden vynuceně, takřka spontánně a bez jakékoliv přípravy.

Avšak popořádku. Od okamžiku svého příchodu k moci Recep Tayyip Erdogan své plány neskrýval. Turecko se podle něj mělo stát nejen úspěšnou a prosperující, ale také pokud možno co nejvíce vlivnou zemí ve svém regionu a dokonce na světě. Proto si vytyčil řadu strategických cílů, k jejichž splnění postupoval s vytrvalostí tankové kolony.

Ke splnění prvého cíle – rychlého růstu ekonomiky – v samém počátku své vlády naladil práci nezávislých soudů a čestných orgánů ochrany práva, provedl liberální ekonomické reformy a zbořil elitistický na oligarchii založený ekonomický model. Efekt byl ohromující: Turecko rozkvetlo, jeho HDP začal růst o více než 10% ročně, ohromná množství lidí, která se po desítky generací nemohla vyhrabat z bídy začala důstojně vydělávat a spotřebovávat. Zvlášť silně se dařilo nejvíce religiozním vrstvám obyvatelstva: obyvatelé městských slumů a provinčních městeček se změnili ve vážené měšťany a také vesnická chudina získala přístup ke všem blahům civilizace.  V téhle etapě se premiér stal skutečným hrdinou-spasitelem své země, za což je mu třeba skutečně vzdát hold.

Uskutečnění druhého cíle se stalo možným po vyřešení prvního. Politický islám, dříve v Turecku považovaný za anathému, zlo a prokletí (dokonce i v umírněné formě ), před nímž celé století chránila armáda, přestal být strašákem a změnil se v celkem populární politický proud. To umožnilo Erdoganovi při plné podpoře obyvatelstva provést celou sérii soudních procesů nad účastníky vojenských převratů minulých let (kauza Ergenicon). Tím došlo k podstatné změně vektoru společenského vědomí: hlavní hrozbou svobodě a rozkvětu země se stal nikoliv politický islám, ale představitelé starých elit – vysoce postavení vojenští činitelé, známí novináři, universitní učitelé a podobné skupiny. Stoupenci Erdogana jsou zcela přesvědčeni, že tihle lidé neustále sní o obnovení starých pořádků.

image001

Během vzpoury Erdogan požádal Turky, aby vyšli do ulic. Národ vyšel a zachránil svého lídra.

Třetí cíl – upevnění vlivu Turecka ve světě – se zpočátku také naplňoval velice úspěšně. Ještě do počátku série revolucí v arabských zemích, dříve spadajících do Osmanské říše, erdoganovské Turecko vyvolávalo ve většině z nich nadšení a dokonce závist. Model, ve které se moderní demokracie a ekonomický rozkvět bez problémů kombinovaly s důležitou rolí islámu ve společenském i politickém životě se skutečně zdál přitažlivým. V době a krátce po revolucích v Tunisku, Egyptě a Libyi Erdogan všemožně podporoval povstalce tím, že jim sliboval podporu po vítězství. A je třeba říci, že nepodváděl: jako první přilétal do těchto zemí, po vítězstvích revolucionářů, přičemž je vyzýval k zavedení pořádků analogických tureckým se slibem nejen morální, ale i materiální podpory. Místní obyvatelstvo zpravidla vítalo Erdogana s otevřenou náručí. A jeho ideje se bez zakolísání uskutečňovaly. Zdálo se, že Turecko a jeho lídr se s pomocí „měkké síly“ mohou znovu stát bezpodmínečným lídrem islámského světa pospojováním do nějakého společenství zbytky dřívějšího impéria.

Problémy začaly až v Sýrii, kde Erdogan zradil svého starého přítele Bašara Asada (do povstání spolu dokonce jezdili na dovolené). Turecký premiér podporoval povstalce v nadějí, že svrhnou syrského lídra stejně rychle jak se to podařilo tuniským, egypstkým i libyjským. Pokud by v Sýrii vznikl sunnitský, s Erdoganem spřátelený režim, otevřelo by mu to bezprostřední pozemní přístup k velkému Blízkému Východu – k Saudské Arábii a Perskému zálivu, k Jordánsku , Izraeli i k palestinským územím. Taková Sýrie by se stala základním kamenem budoucího Osmanského impéria ( nebo jeho modernizované analogie). Ale zde došlo k chybě: povstání zmutovalo do občanské války, Asadovi začal pomáhat Írán a Rusko, demokratičtí povstalci zmutovali do Al Kajdy a Islámského státu. A co je ještě horší: kvůli vojenským úspěchům Kurdů se Sýrie začala měnit z brány k Blízkému Východu ve stěnu, oddělující ho od Turecka. Původní plány byly podkopány, avšak do odpadu ještě odepsány nebyly.

Je třeba poznamenat, že k realizaci cílů Erdoganovi uvnitř země i v zahraničí až do roku 2014 premiérovi aktivně pomáhal jeho budoucí prokletý nepřítel – Fethullah Gülen a jeho organizace Hizmet, u které je potřeba se podrobněji zastavit. Představuje fakticky síť 1500 škol a kolejí, roztroušených po celém světě a také sdělovací prostředky, komerční společnosti, banky, charitativní společnosti a jiné organizace. Podstata její práce je stručně řečeno taková: do bezplatných škol a kolejí, které poskytují vynikající vzdělání přijímají nadané, ale chudé děti. Ve škole je učí hodnotám hnutí: bezúhonnost, poctivost, střídmost, tolerance, otevřenost k dialogu, respektu k jiným lidem apod. Dokonale vzdělaný mladý absolvent po ukončení školy zpravidla dělá dobrou kariéru, přičemž již hnutí pomáhá – jak materiálně tak jinými způsoby.

Výsledkem se Gülenu podařilo absolventy jeho škol zaplnit mnohé sdělovací prostředky, státní i právo ochraňující orgány, komerční společnosti, výzkumné ústavy a university. Fakticky Hizmet vychoval značnou část elit – jak v Turecku, tak i v dalších zemích (zejména muslimských). Počet absolventů těchto škol čítá miliony, přitom jsou obvykle nikoliv posledními ve svých zemích. V mnohém se díky jejich práci Erdoganovi podařilo vybudovat dynamickou ekonomiku, dokonale pracující soudy a právo chránící struktury a také podstatně zlepšit kvalitu vzdělávání a medicíny v Turecku.

Do určité doby Erdogan a Gülen jednali společně. Před několika lety se však jejich cesty začaly rychle rozcházet. Premiér se natolik zabydlel u moci, že se vážně začal cítit jako shora seslaný Spasitel země, který může všechno. V jeho okolí rozbujelo korupční imperium, které v roce 2014 odhalily čestné a efektivní turecké soudy a prokurátoři. Skandál byl silný, ale skončil plným vítězstvím Erdogana: desítky spolupracovníků policie, prokuratury i soudců byly vyhozeny z práce, proti mnoha byla zavedena trestní řízení. Všichni lidé z okruhu premiéra, poskytující i přijímající úplatky byli očištěni od jakýchkoliv obvinění.

image003

Fethullah Gülen se ideálně hodí na roli „lídra spiklenců“

Tahle historie poskytla Erdoganovi záminku k závěru, že Gülen (mezitím se přestěhoval do USA) s pomocí absolventů svých škol se ho pokouší podkopat a svrhnout ho z jeho piedestalu a převzít moc. Staré přátelství a spolupráce skončily.  Stalo se to téměř doslovně podle Orwellova románu „1984“, kde je řečeno, že kdysi byl Emmanuel Goldstein jedním z vůdců Revoluce, téměř rovný Velkému Bratru, ale poté zradil svou zemi, uprchl za hranice, kde vytvořil tajnou organizaci, jejímž úkolem se stal boj se Stranou.

Gülen, který má v Turecku skutečně mnoho příznivců a následovníků, nespokojených s narůstajícím autoritářstvím a represemi ze strany Erdogana, ideálně vyhovuje roli „vůdce spiklenců“. Podle oficiálního postoje Ankary tráví své dny ve vile v Pensylvánii, kde splétá intriky a spiknutí proti Turecku nabírajícímu sílu, a proti jeho velkému vůdci, zajišťujícímu blaho svým poddaným a za to spravedlivě zbožňovanému. Odteď má Erdogan na jakýkoliv neúspěch omluvu. Snížení tempa růstu ekonomiky Turecka, jeho neustálé konflikty s jinými zeměmi, stále zlobícími Kurdy – to vše jsou v určité míře vylomeniny emigranta – Gülena a jeho bandy „miliónů“ uvnitř Turecka.

Erdoganova paranoia dosáhla takových měřítek, že na úřadům známé gülenovce ještě před nezdařeným převratem uspořádali skutečný hon. Ve vězení se ocitly stovky novinářů, úředníků, vědců i přednášejících, u nichž byly zjištěny vztahy k organizaci Hizmet. To však nestačilo. Existence Gülenových škol v zemi a také milionů jejich absolventů, zaujímajících nejrůznější pozice ve všech důležitých institucích – od vzdělávání do armády – nadále představovaly potenciální nebezpečí. Tihle lidé, spíše orientovaní na evropské hodnoty, otevřenost a demokracii nijak neumožňovali přesměrovat zemi ve směru k nádhernému ( v erdoganovském chápání) sultanátu.

Postranní pozorovatelé, různě hodnotící všechny poslední události se zpravidla shodují v jednom: prezident Turecka a jeho tým dlouho sestavovali seznamy nežádoucích, do kterých se dostali desítky tisíc podezřelých v sympatiích k Gülenovi a jeho organizaci. Jiným způsobem se prostě nedají vysvětlit masová zatýkání, výpovědi a propouštění z funkcí vojáků, soudců, prokurátorů, policistů, univerzitních profesorů, novinářů, státních úředníků a mnoha dalších, která započala ihned po neúspěšném převratu.

Zdá se, že vojáci, kteří se pokusili svrhnout vládu se dozvěděli o existenci těchto seznamů a došli k závěru, že Erdoganem plánované čistky započnou již v nejbližší době. Zejména proto se rozhodli ke svému zoufalému puči. Pro ně to zřejmě byl poslední pokus zachránit v zemi existující demokratické zřízení. Kvůli tomu, že se převrat uskutečnil ve spěchu, neexistoval přesný plán: ani prezident, ani premiér nebyli zatčeni, mimo pozornost zůstaly soukromé telekanály i internet a společnosti se spiklenci ani nepokusili vysvětlit, čeho chtějí dosáhnout. Puč a přesněji – jeho selhání poskytl Erdoganovi ideální důvod spustit svůj plán neutralizace opozice. A prezident nečekal.

Ihned po zatčení a vyhození z práce všech reálných i potenciálních oponentů Erdogan zavedl režim výjimečného stavu, pozastavil platnost Evropské úmluvy o právech člověka a také zrušil princip rozdělení moci. V praxi to znamená zavedení cenzury v Turecku, zákaz libovolných protestních akcí, právo policie zatknout a zadržovat po neomezenou dobu libovolné oponenty moci. Pro posledně zmíněné se připravuje ještě jedna novinka: obnovení trestu smrti. Režim výjimečného stavu také vládě pod předsednictvím prezidenta umožňuje vydávat dekrety mající platnost zákonů. Parlament může pouze hlasovat za zrušení toho či jiného dekretu, avšak těžko k tomu dojde: zaprvé většina poslanců jsou členové Erdoganovy strany, zadruhé jim teprve nedávno odebrali poslaneckou imunitu, proto se libovolný vzpírající se poslanec ihned může ocitnout ve vazbě za „protistátní činnost“.

V důsledku téhle operace má prezident Turecka možnost realizovat svůj dávný sen – změnit ústavu státu tím, že změnil zřízení z parlamentní republiky na superprezidentskou , ve které hlava státu bude mít skutečně sultánské pravomoci. Není se co divit, že Erdogan, když se dozvěděl o neúspěšném puči, nazval ho „Darem božím“. Nemusel si vymýšlet důvody k provedení vlastního, mnohem mohutnějšího státního převratu. V tomto smyslu mu povstalci přinesli královský dárek.

Co čeká Turecko v nových pořádcích je snadné uhádnout: úplné odmítnutí orientace na Evropu a její hodnoty, potlačení mnoha občanských práv, zuřivá protizápadní (zejména protiamerická) propaganda, masové soudy, věznění a popravy reálných i domnělých opozičníků, vyčištění a boj proti pokrokovým vysokým školám a intelektuálním centrům, strmý růst role církve ve společnosti a ve finále – islamistická diktatura a s největší pravděpodobností válka s vnějším nepřítelem.

image004

Přívrženci Erdogana požadují obnovit trest smrti

Ve skutečnosti jsou známky neveselé budoucnosti zřejmé již nyní. Příznivci Erdogana, kteří vyšli na ulice měst na jeho ochranu, šli po ulicích se vztyčeným palcem a skandovali „Allah Akbar!“. Přesně takto manifestují příznivci Islámského státu. Tihle lidé cítí, že světské, kemalistické Turecko přestalo existovat. Po sto letech sekularismu znovu přišli k moci, nyní budou oni určovat budoucnost své země. Jiný příběh: ti samí lidé při totální nečinnosti policie začali ničit knihkupectví. Fanoušci nového sultána moc dobře ví, že jejich hlavní nepřátelé nejsou nějací opozičníci, ale knihy a vzdělávání obecně. Ten, kdo čte jednu knihu, ve které „je vše“, jiné knihy nepotřebuje.

Místním příznivcům evropské cesty rozvoje bude velmi těžko. Vláda již zakázala mnohým z nich cesty do zahraničí: Erdogan nechce, aby se v Berlíně nebo v Londýně objevila mohutná opoziční síla, nikoliv imaginární jako Hizmet, ale skutečně reálná. Začal hon na oponenty nového režimu: identifikují je a zadržují po tisících. Nelze vyloučit, že se mnozí stanou obětí udání, které budou dávána kvůli vyřizování nějakých osobních účtů. Turecká společnost se ponořuje do atmosféry státního teroru, který není omezován ani formálními rámci – ty jsou zrušeny kvůli režimu výjimečného stavu.

Západní vlády, zprvu podporující Erdogana v průběhu puče, si již nyní nejsou jisty správností své volby. V každém případě se kritika Ankary ze strany evropských zemí a USA stává stále ostřejší. Washington a Brusel je možné chápat: Turecko i tak bylo nejméně demokratickým členem NATO a nyní se zrychlujícím tempem mění v klasickou východní despocii. Aliance není jen čistě vojenskou, je vojensko-politickou. Členské země musí vyznávat určitý soubor hodnot, a s tím je to v Turecku čím dál složitější. Vývoj situace tímto směrem nakonec může vést k vyhoštění téhle země z NATO. Tím spíše je to pravděpodobné poté, co se objevil nový Erdoganův nejlepší přítel, který nic nekritizuje a naopak bezvýhradně podporuje likvidaci turecké demokracie.

V Rusku sledují Erdoganovy skutky s neskrývanou radostí. Vladimir Putin, ještě nedávno obviňivší tureckého kolegu z „úderu nožem do zad“ a slibující mu pomstu Erdoganovi sám zavolal a dokonce mu slíbil, že se brzy setkají osobně. V podmínkách, kdy se Západ odvrací od obou diktátorů, jim nezůstane nic jiného než se navštěvovat a vyměňovat si zkušenosti v ničení svobody a podporovat druh druha v těžkých dobách.  Jejich hodnoty jsou najednou stejné: zloba na Západ, který stále „učí jak žít“, snaha „obnovit imperium“ a také přesvědčení o své „velikosti a předurčení“. Ano i jejich moc se opírá na to samé: „skrjepy“ (nebo „duchovnyje skrjepy“ je v ruské politické diskusi rozšířená fráze, kterou poprvé použil v roce 2012 V.I.Putin. Co ve skutečnosti znamená není zcela jasné, ale hurá-patrioti nepochybují, že bez nich Rusko přestane existovat. Připomíná mi to N. S. Chruščova, kterak mlátil podpatkem do řečnického pultu OSN a vyhrožoval, že jim ukáží Kuzkinu mať 🙂 – pozn. OK*), cenzuru, represivní aparát a zblblou většinu obyvatelstva.

Pro okolní svět tohle spojenectví představuje velké nebezpečí. Jak ukazuje praxe, režimy podobného druhu se nikdy nezastaví na zřízení totální kontroly ve svých vlastních zemích. Okamžitě se začnou rozhlížet okolo a hledat oběť k prosazení své „velikosti“ a „ustanovení historické spravedlnosti“. Erdogan blouzní o znovuobnovení Osmanské říše, dokonce palác si postavil podle velikosti Kremlu. Poté co potlačí vnitřní opozici a upevní moc ve své zemi, rozhodně půjde na jih, do severní Sýrie, kde nyní místní Kurdové vytvářejí vlastní provizorní stát.

Erdogan navíc nemůže být skutečným, plnocenným sultánem bez obnovení chalifátu, zrušeného v roce 1924 osobně Kemalem Atatürkem a bez prohlášení sebe sama za chalífa. Bude se však muset zbavit „konkurenční firmy“ – Islámského státu, který se snaží o totéž. To je také potenciál pro válku. Mimochodem , zatímco je svépomocný chalífát IS neuvěřitelně domýšlivou strukturou, pak Turecko s jeho vzdušnými silami, armádou, flotilou a jadernými bombami uloženými na jeho území je zcela jiným, mnohem vážnějším případem. Takový vývoj se může stát vážným problémem pro blízké i vzdálené sousedy.

Žádné podstatné síly, schopné zastavit Erdogana v jeho směřování k absolutní vládě v Turecku nejsou. Teoreticky by mohl na Ankaru zatlačit Západ, ale ten se utápí v řešení domácích problémů. Krize EU, nástup ultrapravice, Brexit, Řecko věčně na pokraji krachu… Zato Erdogan může na EU zatlačit velmi jednoduše. K tomu mu stačí znovu otevřít dveře běžencům, směřujícím přes Turecko tranzitem do EU. Pro Brusel by to znamenalo skutečnou noční můru, proto v současnosti příliš silně dráždit Ankaru nikdo z EU nebude.

Washington se ocitl v přibližně stejné situaci. Úspěch amerických operací proti Islámskému státu do značné míry závisí na možnosti používat turecké letecké základny – zejména Incirlik. Během puče byla tahle základna zcela odpojena, což udělalo američanům vrásky a dokonce je to vystrašilo. Dokud nebude Islámský stát poražen, zůstane Bílý dům jen u kritiky, dál nepůjde.

Odpůrcům diktatury a stoupencům evropského směru vývoje Turecka v téhle situaci zůstává pouze následovat příkladu svých stejně smýšlejících Rusů: čekat, dokud se systém sám nerozpadne kvůli ekonomickým problémům a vnitřním rozporům. Světová zkušenost ukazuje, že ekonomické problémy i vnitřní rozpory jsou v autoritářských režimech nevyhnutelné.

Copyright Новое Время 2016

 

upd. 13.8.2016 24.8. přilétá do Turecka J. Biden, asi budou obchodovat Güllena 😦

upd. 16.8.2016   Němci to už nevydrželi.

* Jak to s Chruščovem, jeho botou a Kuzmovou matkou bylo ve skutečnosti 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Politika, Turecko se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s